Kde se vzal ve slaném bazénu chlor?

Říkali to vždycky a svého názoru na slanou vodu v bazénu se nehodlají vzdát. Prý že se díky tomu nekoupou v chemii, slaná voda prospívá jejich kůži a hlavně, a to především, nemají s bazénem téměř žádnou práci. Prostě jenom dosypávají sůl a voda křišťálově září. To ano, září. Ale pod pozlátkem se vznáší riziko.

A ne jedno.

Proto se na slanou vodu podíváme bez marketingových příkras a růžových brýlí třpytivou vodou uchlácholeného uživatele. Přičemž vás nebudeme dlouho napínat a závěr celé detektivky vám prozradíme hned na začátku.

Slaná voda není bezchlorová

Bez desinfekce se žádný bazén neobejde. Každý člověk tam zanechá miliardy mikroorganismů, pár mililitrů moči a dokonce i ždibec stolice. O tom jsme ostatně už podrobně psali zde. Proto se musí desinfekční látky do vody nějak dodat nebo přímo v ní vyrobit. Třeba elektrolýzou – tedy rozkladem soli, jinak též chloridu sodného. Takto vzniká kyselina chlorná a chlornanový aniont. Slyšíte tam to slovo chlor? Tak to je úplně ten stejný volný chlor, který vzniká i při použití jakékoliv jiné chlorové desinfekce. Ať už tablet, granulátu nebo chloru tekutého.

Aha?

A abychom mýty okolo desinfekce ještě uvedli na pravou míru, tak volný chlor, při koncentracích 0,3 – 1 mg/l, které se obecně pro bazény doporučují, není vám ani materiálům nijak škodlivý. Problém nastává, až když se dostane do styku s nečistotami obsahujícími dusík nebo uhlík. Pak teprve vzniká rizikový vázaný chlor. Ale ani tomu se elektrolýzou nevyhnete. Chemické procesy probíhají na chlup stejně – jak při použití klasické chlorové desinfekce, tak slané vody. Pomůže jen poctivá péče o váš bazén.

Čímž se dostáváme k onomu kameni úrazu – přístupu uživatele ke slanému bazénu.

Křišťálová voda je samozřejmost

Není. Ale spousta majitelů slanovodního bazénu tomuto klamu dřív nebo později podlehne a ještě si pak mne ruce nad vydařenou investicí: „Jak nám ta elektrolýza krásně funguje, ani nemusím nic měřit a pořád něco kontrolovat jako soused s tím svým zastaralým a jedovatým chlorem.“

Jedovatost už jsme si vysvětlili. Teď pojďme počítat.

Uvažujme, že koupací sezóna trvá 150 dní.

U běžně velkého rodinného bazénu (takového, jaký máte nejspíš na zahradě) se spotřeba chlorové desinfekce pohybuje kolem 2.000 až 5.000 gramů za sezónu. Tedy 5.000 gramů / 150 dní = 33 gramů chloru na den. U klasického bazénu s chlorovou desinfekcí připomínáme.

A teď slaný bazén. Obvykle instalovaná elektrolýza produkuje okolo 15 – 20 gramů chloru za hodinu. Při čtyřhodinovém provozu to činí nějakých 60 – 80 gramů denně, při osmihodinovém až 160 gramů chloru. To by ještě šlo. Kdyby ale řada uživatelů nenechávala filtraci v provozu nonstop, čímž se denně vyprodukuje až 500 gramů chloru! 500 gramů? To je patnáctinásobek produkce klasického bazénu.

Ajaj.

Elektrolýzou tedy vždycky – a opravdu vždycky – vznikne více chloru, než je v bazénu potřeba. Vlivem přebytku se pak voda stává tou křišťálově čistou a uchlácholený uživatel se domnívá, že není třeba věnovat pozornost nějakým hodnotám koncentrace volného chloru. Ty ale mnohdy překračují 10 mg/l – tedy desetinásobek hranice povolené v České republice. Další ajaj?

Při hodnotách volného chloru nad 6 mg/l se také stane něco hodně zajímavého. Měření obsahu volného chloru ve vodě přestane reagovat a uživatel dojde k závěru, že v bazénu nemá žádný chlor.

Konečně bazén bez chloru!

Ti, co vždycky říkali, že slaná voda je bezchlorová, mají tímto svou teorii potvrzenou. Čísla hovoří jasně. A skeptici naopak zvýší výkon elektrolyzéru nebo prodlouží chod filtrace. Třetí ajaj.

Klam křišťálově čistého bazénu „bez chloru“ vede také ke slanouživatelově přehlížení hodnot pH vody. To má ovšem u elektrolýzy tendenci stoupat, čímž se jednak snižuje účinnost desinfekce a jednak mizí ten blahodárný vliv slané vody na lidskou kůži. Dokonce právě naopak – s rostoucím pH vody naše pokožka více trpí.

A kam s vodou?

Některé látky nedostane z bazénu ani desinfekce. Dokonce jsou mnohé z nich jejím důsledkem. Proto je vždy potřeba – a to navzdory sebevýkonnější technologii – zajistit postupnou obměnu vody. U venkovních bazénů to znamená na každého návštěvníka obměnu minimálně 60 litrů vody, častokrát ale množství ještě násobně většího.

To pro majitele sladkovodního bazénu není až takový problém. Vodné, stočné, to se dá vydržet.

Se slanou vodou je to ale kapánek složitější. Kam s ní? Bez ředění sladkou vodou ji nemůžete jen tak vypustit do veřejné kanalizace, protože stanovený limit pro obsah chloridů je mnohem nižší, než jejich skutečné množství ve slaném bazénu. A nechat ji odtéct na zahradu? Tak alespoň nebudete muset plet záhonky. Protože žádné záhonky už mít nebudete. A pořádně to zasolíte i spodním vodám.

Je to komplikace. A kromě toho často dochází také k tomu, že uživatelé téměř neperou filtr. Proč taky? Když je voda pořád tak čistá?

Šestkrát víc peněz a …

Už jsme psali, že běžný rodinný sladkovodní bazén spolkne nějakých 2 – 5 kg chlorových přípravků. Ty ročně vyjdou suma sumárum na nějakých 500 – 1.500 Kč. Za patnáct let 7.500 – 22.500 Kč.

Vybavení vhodné pro slaný bazén – protože tam nemůžete dát jen tak nějaké čerpadlo, výměník a schůdky z nerezu – se pohybuje v řádech vyšších jednotek až nižších desítek tisíc korun. Dobrých 20 až 40 tisíc Kč počítejte za elektrolýzu a ročně 1.000 – 2.500 Kč za sůl. Elektřina může udělat kolem 1.000 Kč za rok. V horizontu patnácti let se tak dostáváme na 50.000 – 120.000 Kč. Šestkrát tolik co spolkne sladkovodní bazén a pro zodpovědné uživatele z toho vychází přínos při nejmenším sporný.

Chcete-li mít v bazénu správnou hodnotu chloru, jejímu měření a korigování se tak či tak nevyhnete – se slanou i sladkou vodou. Podobně úprava pH znamená totožnou povinnost, přičemž agresivnější prostředí slané vody nejspíš mnohem rychleji zanechá stopu na celé vaší investici. A v případě vnitřních bazénů to často odnese osvětlení, topení, sádrokartonová konstrukce či vybavení bazénové místnosti.

Kdo to teda vymyslel?

Provozovatelé přímořských bazénů. A zdaleka to nebylo krátkozraké řešení. Naopak. Vyměnit 50 kubíků sladké vody je v blízkosti moře stálo pořádný balík peněz. Ale slané vody bylo všude kolem dost a hlavně zdarma. Šlo prostě o úsporu nákladů.

Jenom u nás je to opět Kocourkov – místo cenově dostupné sladké vody si za spoustu peněz vyrábíme vodu slanou. Proč?

Necháme to jako otevřenou otázku. A pokud bazén se slanou vodou máte, asi už víte, že není bezúdržbový. Péči vyžaduje a pro vaše zdraví a snížení nákladu i trochu jinou, než bazén sladkovodní. Ale o tom někdy příště. Nebo osobně u kávy?